Vyhláška č. 205/2009 Sb.

ze dne 23. června 2009 o zjišťování emisí ze stacionárních zdrojů a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, ve znění vyhlášky č. 17/2010 Sb.

Vyhláška č. 205/2009 Sb.

ze dne 23. června 2009 o zjišťování emisí ze stacionárních zdrojů a o provedení některýchdalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší

   Ministerstvo  životního  prostředí stanoví podle § 55 odst. 2 zákona č.   86/2002  Sb.,  o  ochraně  ovzduší  a  o změně některých dalších zákonů   (zákon  o  ochraně  ovzduší), ve znění zákona č. 92/2004 Sb., zákona č.   695/2004 Sb., zákona č. 385/2005 Sb., zákona č. 212/2006 Sb., zákona č.   180/2007 Sb., zákona č. 25/2008 Sb. a zákona č. 483/2008 Sb., (dále jen   „zákon“)  k  provedení  §  5 odst. 12, § 9 odst. 10, § 11 odst. 4, § 15   odst. 22 a § 17 odst. 11 zákona:

 

§ 1

 

Předmět úpravy

 

   (1) Touto vyhláškou se stanoví

 

   a)  obecné  emisní  limity  znečišťujících  látek  a jejich stanovených   skupin,

 

   b)  rozsah  a  způsob měření emisí znečišťujících látek u stacionárních   zdrojů znečišťování ovzduší (dále jen „zdroje“) a jejich vyhodnocování,

 

   c)  zjišťování množství znečišťujících látek výpočtem, postup výpočtu a   emisní faktory,

 

   d)  měření  účinnosti  spalování  u  malých  spalovacích  zdrojů včetně   množství a rozsahu vypouštěných látek,

 

   e) přípustná tmavost kouře a způsob jejího zjišťování,

 

   f) podmínky a požadavky pro vydání rozhodnutí o autorizaci podle zákona   a  seznam  metod  a  postupů,  u kterých je podle § 15 odst. 3 písm. f)   zákona vyžadována akreditace,

 

   g)  náležitosti  žádosti  o  povolení  a  závazné stanovisko podle § 17   zákona,

 

   h)  náležitosti,  forma  a  postup  vedení  provozní  evidence zdrojů a   zpracování souhrnné provozní evidence zdrojů a jejího ohlašování,

 

   i) náležitosti, forma a postup zpracování provozního řádu,

 

   j) náležitosti, forma a postup při hlášení havárií na zdrojích.

 

   (2)  Tato  vyhláška  byla  oznámena  v  souladu  se směrnicí Evropského   parlamentu  a  Rady  98/34/ES  ze  dne  22.  června  1998 o postupu při   poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů a pravidel   pro služby informační společnosti, ve znění směrnice 98/48/ES.

 

§ 2

 

Základní pojmy

 

   Pro účely této vyhlášky se rozumí

 

   a)  hmotnostním tokem podíl hmotnosti znečišťující látky nebo stanovené   skupiny  látek odváděných ze zdroje do ovzduší a času, po který je tato   látka  nebo skupina látek odváděna, vyjádřený v hmotnostních jednotkách   za jednotku času,

 

   b)  měrnou  výrobní  emisí  podíl  hmotnosti  znečišťující  látky  nebo   stanovené  skupiny  látek  odváděných  ze  zdroje  do ovzduší a vztažné   veličiny;  vztažnou  veličinou  je například hmotnost spáleného paliva,   množství tepla přivedeného palivem, hmotnost vstupní suroviny, množství   nebo hmotnost jednotek produkce na jednotlivém měřeném zdroji, případně   u ustáleného provozu časový úsek,

 

   c)  emisním  faktorem  měrná  výrobní emise typická pro určitou skupinu   zdrojů.

 

§ 3

 

Obecné emisní limity znečišťujících látek a jejich stanovených skupin

 

   Obecné  emisní limity pro vybrané znečišťující látky a jejich stanovené   skupiny jsou uvedeny v příloze č. 1 k této vyhlášce.

 

§ 4

 

Rozsah  a  způsob  měření  emisí  znečišťujících  látek u zdrojů včetnějejich vyhodnocení

 

   (1)   Měřením  se  zjišťují  emise  znečišťujících  látek  nebo  jejich   stanovených  skupin,  pro  něž má daný zdroj stanoveny emisní limity, a   dále v případech stanovených v § 12.

 

   (2) Měření emisí znečišťujících látek se provádí v místě před vyústěním   odpadního  plynu  do  ovzduší  nebo  na  jiném místě, jestliže je v něm   složení  odpadního  plynu  stejné  jako  ve  vyústění  nebo  je  přesně   definováno  obsahem  srovnávací  složky,  nejčastěji  kyslíku  tak, aby   výsledky  měření byly porovnatelné s hodnotami emisních limitů. Hodnota   emisního limitu se vztahuje ke každému výduchu zdroje.

 

   (3)  Od měření emisí znečišťujících látek lze upustit a emise zjišťovat   výpočtem v případech, kdy

 

   a)  nelze  dostupnými  technickými prostředky zaručit, že měření odráží   skutečný stav znečišťování ovzduší, nebo

 

   b)  zdroj  je  provozován  jako  záložní  a  není  v  kalendářním  roce   provozován  více  než  300  hodin;  toto  ustanovení  se  nevztahuje na   jednorázové  měření  emisí znečišťujících látek podle § 5 odst. 2 písm.   a)  a na spalovací zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším,   na spalovny odpadů a na zařízení schválená pro spoluspalování odpadů.

 

   (4) U spalovacích zdrojů podle jiného právního předpisu^1) se neprovádí   měření emisí

 

   a)  tuhých znečišťujících látek, jde-li o zdroj spalující výlučně zemní   plyn  nebo zkapalněný zemní plyn, vodík, propan a butan či jejich směsi   a  bioplyn;  toto  ustanovení  se  nevztahuje  na  spalovací  zdroje  o   jmenovitém tepelném příkonu 100 MW a vyšším,

 

   b) tuhých znečišťujících látek, jde-li o zdroj do jmenovitého tepelného   výkonu 5 MW spalující výhradně nízkosirná kapalná paliva, zejména lehký   topný  olej,  naftu  nebo  zkapalněné  ropné plyny, pokud tmavost kouře   zjišťovaná   po   dobu  měření  emisí  ostatních  znečišťujících  látek   nepřekročí stupeň 1 Bacharachovy stupnice,

 

   c)  oxidu  siřičitého,  jde-li  o  zdroj  spalující plynné nebo kapalné   palivo,  pokud  dodavatel  paliva zaručuje stálý obsah síry v palivu na   takové  úrovni,  aby  při  spalování nebyl překročen emisní limit; toto   ustanovení  se  nevztahuje  na  spalovací  zdroje o jmenovitém tepelném   příkonu  100  MW  a  vyšším.  V  těchto případech se pro zjištění emisí   tuhých  znečišťujících látek a oxidu siřičitého použije hodnot emisních   faktorů uvedených v příloze č. 2 k této vyhlášce.

 

§ 5

 

Jednorázové měření emisí znečišťujících látek

 

   (1)   Jednorázové   měření   emisí   znečišťujících   látek  (dále  jen   „jednorázové  měření“)  se  provádí manuálními metodami se samostatnými   odběry  dílčích  vzorků,  nebo přístroji konstruovanými pro kontinuální   měření;  v  rámci jednorázového měření se za jednotlivé měření považuje   odběr dílčího vzorku a jeho vyhodnocení.

 

   (2) Jednorázové měření se u zvláště velkých, velkých a středních zdrojů   provádí tak, aby byly stanoveny emise každého zdroje

 

   a) po uvedení zdroje do zkušebního nebo trvalého provozu,

 

   b)  po  každé  záměně  paliva  nebo  suroviny,  pokud  tato  změna není   schválena v provozním řádu,

 

   c)  po  každém  významném  a trvalém zásahu do konstrukce nebo vybavení   zdroje, který by mohl vést ke změně emisí,   a  to  nejpozději  do  tří  měsíců  od  vzniku  některé  ze skutečností   uvedených  pod písmeny a) až c) nebo ve lhůtě stanovené orgánem ochrany   ovzduší  v  povolení  podle § 17 zákona nebo podle zákona o integrované   prevenci^2).

 

   (3)  Jednorázové  měření  se dále provádí, pokud není stanoveno orgánem   ochrany ovzduší v povolení podle jiného právního předpisu^2) odlišně,

 

   a)  u zvláště velkých zdrojů dvakrát za kalendářní rok, ne dříve než po   uplynutí  tří  měsíců  od  data předchozího jednorázového měření, pokud   provozovatel nemá povinnost měřit kontinuálně nebo pokud tato povinnost   není stanovena jiným právním předpisem^3) jinak,

 

   b)  u  velkých  zdrojů  jedenkrát  za  kalendářní  rok, ne dříve než po   uplynutí  šesti  měsíců od data předchozího jednorázového měření, pokud   provozovatel   nemá   povinnost  měřit  kontinuálně,  nebo  pokud  není   stanoveno jiným právním předpisem^3) jinak,

 

   c)  u  středních  zdrojů jednou za tři kalendářní roky, ne dříve než po   uplynutí osmnácti měsíců od data předchozího jednorázového měření, a to   u  spalovacích  zdrojů  o jmenovitém tepelném výkonu rovném nebo vyšším   než  1MW  a  dále  u  zdrojů,  u  kterých se dodržování emisních limitů   dosahuje úpravou technologického řízení výrobního procesu nebo použitím   zařízení k čištění odpadního plynu,

 

   d)  u  středních  zdrojů  nespadajících  pod  písmeno  c) jednou za pět   kalendářních  let,  ne  dříve  než  po  uplynutí třiceti měsíců od data   předchozího jednorázového měření.

 

   (4)  Pro jednorázové měření lze použít pouze těch měřicích metod, které   umožní stanovit koncentrace znečišťujících látek alespoň v intervalu od   10 % do 200 % emisního limitu.

 

§ 6

 

Provedení jednorázového měření

 

   (1) Při jednorázovém měření manuálními metodami se provádí

 

   a)  nejméně  tři  jednotlivá  měření  u  zdrojů  s neměnnými provozními   podmínkami,

 

   b)  nejméně šest jednotlivých měření u zdrojů s proměnlivými provozními   podmínkami, nebo

 

   c)    technickými   podmínkami   provozu   a   emisními   koncentracemi   znečišťujících  látek  určený  počet  jednotlivých na sebe navazujících   měření u zdrojů s periodickým, přerušovaným, šaržovitým způsobem výroby   tak,  aby  měření  postihlo celý časový interval cyklu nebo šarže; doba   odběru  dílčích,  na  sebe navazujících vzorků se přizpůsobí očekávaným   koncentracím  v  souladu s technickými postupy pro jednorázové měření a   požadavky   této   vyhlášky,   určenými   technickými   normami^4)  pro   jednorázové  měření  a  podmínkami  stanovenými  v  rozhodnutích orgánů   ochrany ovzduší.

 

   (2)  Minimální  doba jednorázového měření podle § 5 odst. 2, s výjimkou   zdrojů uvedených v odstavcích 4 a 7, je

 

   a)  šest  hodin  u  zvláště  velkých,  velkých  a  středních zdrojů při   jmenovitém výkonu zdroje, nebo

 

   b) u zdrojů s periodickým, přerušovaným nebo šaržovitým způsobem výroby   stanovena  tak,  že  se jednorázové měření provádí po celou dobu trvání   jednoho  nebo  více  cyklů  nebo  šarží  při  jmenovitém výkonu zdroje;   trvá-li  jeden  cyklus  nebo  šarže  méně než 4 hodiny včetně, zahrnuje   jednorázové měření nejméně měření třech cyklů nebo šarží, pokud je tato   měření možné provést během jednoho dne; trvá-li jeden cyklus nebo šarže   déle  než  4  hodiny nebo není-li možné provést měření třech cyklů nebo   šarží  během  jednoho  dne,  měří se emise pouze po dobu trvání jednoho   cyklu nebo šarže.

 

   Pokud nelze u zdroje dosáhnout z technických důvodů jmenovitého výkonu,   provede  se  jednorázové  měření  při  maximálním  dosažitelném  výkonu   zdroje.

 

   (3)  Minimální  doba jednorázového měření podle § 5 odst. 3, s výjimkou   zdrojů uvedených v odstavcích 4 a 7, je

 

   a)  šest  hodin  u středních zdrojů při obvyklých provozních podmínkách   tohoto  zdroje, kterými se rozumí výkon za nepřetržitého využití zdroje   s  dosažením  produkce,  která  je z hlediska ekonomických a obchodních   podmínek  provozovatele  v  období  od posledního autorizovaného měření   průměrná a obvyklá,

 

   b) šest hodin u zvláště velkých a velkých zdrojů s neměnnými provozními   podmínkami při obvyklém provozním výkonu zdroje,

 

   c)  dvanáct  hodin  u  zvlášť  velkých  a velkých zdrojů s proměnlivými   provozními podmínkami při obvyklém provozním výkonu tohoto zdroje, nebo

 

   d) u zdrojů s periodickým, přerušovaným nebo šaržovitým způsobem výroby   stanovena  tak,  že  se jednorázové měření provádí po celou dobu trvání   jednoho  nebo  více  cyklů  nebo  šarží  při  obvyklém provozním výkonu   zdroje;  trvá-li  jeden  cyklus  nebo  šarže  méně než 4 hodiny včetně,   zahrnuje  jednorázové  měření  nejméně  měření  třech cyklů nebo šarží,   pokud  je  tato  měření  možné provést během jednoho dne; trvá-li jeden   cyklus  nebo  šarže déle než 4 hodiny nebo není-li možné provést měření   třech  cyklů nebo šarží, během jednoho dne, měří se emise pouze po dobu   trvání jednoho cyklu nebo šarže.

 

   (4)  U  spalovacích  zdrojů o jmenovitém tepelném výkonu do 5 MW včetně   spalujících výhradně lehký topný olej, zemní plyn, vodík, propan, butan   či  jejich směsi, bioplyn, naftu, zkapalněný zemní plyn nebo zkapalněné   ropné  plyny lze hmotnostní koncentrace oxidu uhelnatého a oxidů dusíku   zjišťovat    také   potenciometricky   přímým   měřením   přístroji   s   elektrochemickými články.

 

   (5)  Při jednorázovém měření přístroji s elektrochemickými články podle   odstavce 4 se provádí nejméně

 

   a) tři jednotlivá měření, každé v trvání minimálně 15 minut nepřetržitě   s  periodou  ukládání měřené hodnoty rovnou nebo kratší než 30 sekund u   zdroje s neměnnými provozními podmínkami, provedená v časovém intervalu   minimálně 45 minut,

 

   b)  šest  jednotlivých  měření,  každé  v  trvání  minimálně  15  minut   nepřetržitě  s  periodou ukládání měřené hodnoty rovnou nebo kratší než   30  sekund  u  zdroje s proměnnými provozními podmínkami, provedených v   časovém intervalu minimálně 90 minut.

 

   (6) Při jednorázovém měření za použití přístrojů pro kontinuální měření   se měření provádí za podmínek uvedených v odstavcích 2 a 3.

 

   (7)  Na zdrojích vybavených látkovým filtrem pro omezování znečišťování   ovzduší s výstupní koncentrací tuhých znečišťujících látek nižší než 50   mg.m-3  za provozních stavových podmínek a s emisním limitem stanoveným   pro   tuhé   znečišťující   látky  se  provádí  tři  jednotlivá  měření   koncentrace  tuhých  znečišťujících látek. Doba odběru dílčích, na sebe   navazujících  vzorků se přizpůsobí očekávaným koncentracím, v souladu s   požadavky   této   vyhlášky,   určenými   technickými   normami^4)  pro   jednorázové  měření  a  podmínkami  stanovenými  v  rozhodnutích orgánů   ochrany ovzduší, minimálně však v trvání nepřetržitě 30 minut pro každé   jednotlivé dílčí měření.

 

   (8)  Ustanovení  odstavců  1  až  7  se  nepoužijí,  pokud  jiný právní   předpis^3) stanoví odlišně.

 

§ 7

 

Vyhodnocení jednorázového měření

 

   (1)  Výsledky  jednorázového  měření se zpracují tak, aby je bylo možno   porovnat s emisními limity. Emisní limit se považuje za dodržený, pokud   průměr  jednotlivých  měření  koncentrace  znečišťující  látky  za celé   jednorázové měření vypočítaný podle odstavců 3 až 5 je menší nebo roven   hodnotě   emisního   limitu   a   současně  každá  hodnota  koncentrace   znečišťující  látky  zjištěná  jednotlivým  měřením  je menší než 120 %   emisního  limitu.  Obdobně  se  hodnotí dodržení emisního limitu, je-li   vyjádřen jinou měřitelnou veličinou než koncentrací znečišťující látky.

 

   (2) U jednorázového měření prováděného přístroji pro kontinuální měření   se   emisní  limit  považuje  za  dodržený,  je-li  aritmetický  průměr   třicetiminutových  středních  hodnot  vypočtený  podle odstavce 5 menší   nebo  roven  hodnotě  emisního  limitu a současně každá třicetiminutová   střední  hodnota  zjištěné  koncentrace znečišťující látky je menší než   120 % emisního limitu.

 

   (3)   Vyhodnocení  jednorázového  měření  obsahuje  údaj  o  hmotnostní   koncentraci  znečišťující látky, jejím hmotnostním toku a měrné výrobní   emisi  a  podmínky jejich platnosti pro jednotlivé měřené zařízení nebo   technologický  proces.  Je-li  hodnota  měrné  výrobní  emise  současně   stanovena  u  zdroje  jako  emisní  limit,  je její případné překročení   prokázané  na  základě  výsledků  jednorázového  měření  považováno  za   překročení emisního limitu.

 

   (4)  Jednorázové  měření  manuálními metodami se vyhodnotí jako střední   hodnota  váženým  průměrem,  podle  doby odběru jednotlivých vzorků, za   celé měření z výsledků jednotlivých měření.

 

   (5)  Jednorázové  měření  přístroji pro kontinuální měření se vyhodnotí   jako  střední  hodnoty za každých 30 minut měření vyjádřené po přepočtu   na  stanovené  podmínky a jako aritmetický průměr těchto hodnot za celé   měření.

 

   (6)  Jednorázové  měření  emisí  oxidu  uhelnatého  nebo  oxidů  dusíku   provedené  přístroji s elektrochemickými články na spalovacích zdrojích   podle § 6 odst. 4 se vyhodnotí jako střední hodnoty za každých 15 minut   měření  při  provozu  hořáku  kotle  vyjádřené po přepočtu na stanovené   podmínky a jako aritmetický průměr těchto hodnot za celé měření.

 

   (7)  Součinem  měrné  výrobní  emise a počtu jednotek vztažné veličiny,   nebo  součinem  hmotnostního  toku  znečišťující  látky  a doby provozu   zdroje  v průběhu kalendářního roku se vypočte roční emise znečišťující   látky do ovzduší.

 

   (8)  Ustanovení  odstavců  1  až  8  se  nepoužijí,  pokud  jiný právní   předpis^3) stanoví odlišně.

 

§ 8

 

Kontinuální měření

 

   (1)  Kontinuální měření se provádí u zvláště velkých a velkých zdrojů v   těch  případech,  kdy  se  dodržení  emisního  limitu  dosahuje úpravou   technologického  řízení  výrobního  procesu  nebo  použitím  zařízení k   čištění  odpadního  plynu  a  u  nichž  je  překračován  hmotnostní tok   vybraných znečišťujících látek podle odstavce 2.

 

   (2)  U  zdrojů  uvedených v odstavci 1 se kontinuálním měřením zjišťuje   dodržování  emisního  limitu  pouze  té znečišťující látky, jejíž roční   hmotnostní  tok  překračuje  při  projektovaném  výkonu  zdroje  a  při   hmotnostní  koncentraci znečišťující látky odpovídající emisnímu limitu   hodnoty

 

   a) 200 t tuhých znečišťujících látek,

 

   b) 1000 t oxidu siřičitého,

 

   c)   4   t  chloru  a  jeho  plynných  anorganických  sloučenin  chloru   vyjádřených jako chlor,

 

   d)  10  t těkavých organických látek vyjádřených jako celkový organický   uhlík,

 

   e) 200 t oxidů dusíku vyjádřených jako oxid dusičitý,

 

   f) 1 t sulfanu,

 

   g)  2 t plynných anorganických sloučenin fluoru vyjádřených jako fluor,   nebo

 

   h) 50 t oxidu uhelnatého.

 

   (3)  U zvláště velkých spalovacích zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu   100   MW  a  vyšším  se  zjišťují  kontinuálním  měřením  emise  tuhých   znečišťujících  látek,  oxidu siřičitého, oxidů dusíku vyjádřeného jako   oxid  dusičitý  a  oxidu  uhelnatého,  a  to  bez  ohledu na ustanovení   odstavců  1 a 2. Pokud tyto zdroje spalují výlučně zemní plyn, zjišťují   se  u  nich  emise tuhých znečišťujících látek a oxidu siřičitého pouze   jednorázovým měřením.

 

   (4) Metody měření a technické požadavky pro kontinuální měření upravují   určené  technické normy^4). Technické požadavky vztahující se k použité   metodě  musí  splňovat i přístroje pro měření stavových, srovnávacích a   vztažných  veličin.  V  případě,  že  technické normy neobsahují metodu   měření  nebo  technické  požadavky  pro  kontinuální měření, může orgán   ochrany  ovzduší  při  stanovení  podmínek  v povolení ke stavbě zdroje   stanovit jiné metody a technické požadavky pro kontinuální měření.

 

   (5)  Pro  kontinuální  měření  se  používá  přístroj,  který je schopen   stanovit   hmotnostní   koncentrace   znečišťujících  látek  alespoň  v   intervalu  od  10  %  do  250  %  emisního limitu nebo od 10 % do 250 %   koncentrace  garantované výrobcem technologického zařízení na snižování   emisí.

 

   (6)  Správnost  údajů kontinuálního měření ověřuje jednorázovým měřením   autorizovaná osoba podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona nejméně jednou za   rok  a  dále  při  každém významném zásahu do emisního měřicího systému   nebo technologického procesu nebo významné změně zpracovávaných surovin   nebo spalovaného paliva, a to do 3 měsíců od vzniku některé z uvedených   změn.  Přípustná  tolerance  pro ověření správnosti údajů kontinuálního   měření  je  10  %  z hodnoty emisního limitu měřené znečišťující látky,   pokud  jiný  právní předpis nebo orgán ochrany ovzduší nestanoví jinak.   Nejméně  jednou  za  tři  roky je provedena kalibrace emisního měřicího   systému.

 

   (7)  Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí pro jmenovitě určené zdroje   podle  §  12  a  rovněž  v  případě,  že  je jiným právním předpisem^3)   povinnost kontinuálního měření upravena odchylně.

 

§ 9

 

Vyhodnocení kontinuálního měření

 

   (1) Při vyhodnocování kontinuálního měření se použije tento postup

   a)  z  hodnot  naměřených  v  intervalech  ne  kratších než 1 minuta se   vypočte  30minutová  střední hodnota koncentrace příslušné znečišťující   látky  při stanovených stavových a vztažných podmínkách; za 30minutovou   střední  hodnotu  se  považuje  aritmetický průměr minutových středních   hodnot   zaznamenaných   po   dobu  nejméně  20  minut  ze  sledovaného   30minutového intervalu,

 

   b)  30minutové střední hodnoty se roztřídí do nejméně 20 tříd, na které   je  rozdělen  interval  od  nuly  do  dvojnásobku emisního limitu, a to   počínaje  prvním  dnem  kalendářního  roku  nebo  prvním  dnem zahájení   provozu;  zvlášť  se  zaznamená  překročení  1,2násobku  a  dvojnásobku   emisního limitu,

 

   c)  z  30minutových  středních hodnot se vypočte průměrná denní střední   hodnota  koncentrace znečišťující látky a překročení emisního limitu se   zaznamená.

 

   (2)  Hodnoty  naměřené  a  vypočtené  podle  odstavce  1  jsou kdykoliv   přístupné  příslušným  orgánům  ochrany  ovzduší,  výstupy  z  nich  se   zpracovávají  denně.  V  poslední  den  kalendářního  roku  se zpracuje   souhrnný  výstup  za kalendářní rok, který je uchován v listinné podobě   jako   výstupní   tištěný   produkt.   Denní  výstupy  se  ukládají  na   elektronický  nosič  a  jsou  vytištěny  v  případech,  kdy dokumentují   překročení hodnot podle odstavce 3 písm. b) a c).

 

   (3)  Při  použití  kontinuálního  měření  se  emisní  limit považuje za   dodržený,  jestliže  jsou  v průběhu kalendářního roku současně splněny   tyto podmínky

 

   a)  roční průměr denních středních hodnot je nižší než hodnota emisního   limitu,

 

   b)  95  %  všech  třicetiminutových středních hodnot je nižší než 120 %   hodnoty emisního limitu,

 

   c)  všechny  30minutové  střední  hodnoty  jsou  nižší  než dvojnásobek   hodnoty emisního limitu,

 

   d)  pro  zvláště  velké  spalovací  zdroje  žádná z měsíčních středních   hodnot  nepřesáhne emisní limit a pro oxid siřičitý a tuhé znečišťující   látky  97 % a pro oxidy dusíku 95 % všech 48hodinových středních hodnot   nepřesáhne  110  %  emisního  limitu;  48hodinovou  střední hodnotou se   rozumí  aritmetický  průměr  dvou  platných  po  sobě  jdoucích denních   středních  hodnot;  pro  výpočet  48hodinové střední hodnoty se použijí   denní  střední  hodnoty  počínaje  1.  lednem  a  konče  31.  prosincem   kalendářního  roku, přičemž pro výpočet 48hodinové střední hodnoty může   být  každý ze dnů v roce použit pouze jednou; osamocené denní průměry v   průběhu roku se pro výpočet 48hodinové střední hodnoty nesčítají.

 

   (4)  Při  hodnocení  dodržení  emisního limitu se nepřihlíží k výpadkům   kontinuálního  měření, nepřekročí-li 5 % celkové provozní doby zdroje v   kalendářním  roce. Pokud výpadek kontinuálního měření emisí překročí 10   dní   v  kalendářním  roce,  musí  provozovatel  spalovacího  zdroje  o   jmenovitém  tepelném  příkonu  100  MW  a vyšším bez zbytečného odkladu   oznámit   inspekci   způsob  zajištění  spolehlivosti  a  řádné  funkce   kontinuálního  měřicího  systému.  Neplatným  dnem z hlediska měření se   rozumí  den,  ve  kterém  jsou  více  než 3 průměrné hodinové hodnoty z   důvodů  poruchy  nebo  údržby  systému  kontinuálního  měření neplatné.   Neplatnou  hodinovou  hodnotu  tvoří  dvě  neplatné  30minutové střední   hodnoty v rámci jedné hodiny.

 

   (5)  Do  hodnot  rozhodných  pro  posouzení dodržení emisního limitu se   nezahrnují údaje zjištěné v době uvádění zdroje do provozu, v době jeho   odstavování  z  provozu  nebo  při odstraňování jeho poruchy, popřípadě   havárie.  Délka  přípustné  doby trvání těchto stavů musí být uvedena v   provozním  řádu.  Za  uvádění  zdroje  do  provozu a jeho odstavování z   provozu  se  nepovažují  zahajování  a  ukončování  cyklů  u  zdrojů  s   periodickým, přerušovaným nebo šaržovitým způsobem výroby.

 

   (6)  Při  vyhodnocování  kontinuálního měření průtoku (objemového toku)   odpadního plynu

 

   a)  z  hodnot  naměřených  v  intervalech  ne  kratších než 1 minuta se   vypočte  30minutová střední hodnota objemového toku odpadního plynu při   stanovených  stavových  a  vztažných podmínkách; za 30minutovou střední   hodnotu  se  považuje  aritmetický  průměr  minutových středních hodnot   zaznamenaných  po  dobu  nejméně  20  minut ze sledovaného 30minutového   intervalu a

 

   b)  z  30minutových  středních hodnot objemového toku odpadního plynu a   denní  doby provozu zdroje se vypočte celkový objem odpadního plynu při   stanovených  stavových a vztažných podmínkách vypuštěného do ovzduší za   den.

 

   (7)   Roční   emise   znečišťující   látky   nebo   stanovené   skupiny   znečišťujících  látek  se  na  základě  výsledků  kontinuálního  měření   stanoví jako součet součinů výsledných hodnot podle odstavce 1 písm. c)   a odstavce 6 písm. b).

 

   (8)  Vyhodnocení  kontinuálního  měření  se  provede odlišně od postupu   podle odstavců 1 až 7, pokud tak stanoví jiný právní předpis^3).

 

§ 10

 

Zjišťování množství znečišťujících látek výpočtem

 

   Emise  se  stanovují  výpočtem  v případech uvedených v § 4 odst. 3 a v   případech, kdy výpočet poskytuje přesnější údaje, zejména pokud výpočet   zahrnuje i fugitivní emise, a to

 

   a)   bilancí   technologického   procesu  jako  rozdíl  mezi  hmotností   znečišťující látky do procesu vstupující a hmotností znečišťující látky   z  procesu  vystupující jinými cestami než emisí do ovzduší a obsaženou   ve  výrobku  se zohledněním její chemické a fyzikální změny v procesu v   požadovaném časovém úseku, nebo

 

   b)  jako  součin  emisního  faktoru  uvedeného pro odpovídající skupinu   zdrojů  v příloze č. 2 k této vyhlášce nebo v jiném právním předpisu^3)   a  počtu  jednotek  příslušné  vztažné veličiny na zdroji v požadovaném   časovém úseku.

 

§ 11

 

Měření emisí azbestu

 

   (1)  Měřením  jsou  sledována  azbestová vlákna o délce větší než 5 µm,   průměru  menším  než 3 µm a poměru délky vlákna k průměru vlákna vyšším   než 3 : 1.

 

   (2)  Odběr  vzorku  pro  stanovení  počtu  vláken  azbestu se provádí z   proudící   vzdušiny  prosáváním  izokineticky  odebrané  vzdušiny  přes   filtrační materiál. V ostatních případech se sledují depozice azbestu.

 

   (3)  Stanovení  vláken azbestu v odebraných vzorcích se provádí metodou   optické  mikroskopie  pro  počet  vláken  vyšší než 3.105.m-3 a metodou   elektronové mikroskopie pro počet vláken nižší než 3.105.m-3.

 

§ 12

 

Měření emisí znečišťujících látek u jmenovitě určených zdrojů

 

   (1) Jmenovitě určené zdroje jsou

 

   a)  spalovací zdroje, jejichž celkový jmenovitý tepelný příkon je 50 MW   a  vyšší,  spalující tuhé nebo kapalné palivo; pro potřeby měření emisí   znečišťujících látek podle tohoto ustanovení jsou jimi pouze jednotlivé   kotle,

 

   b)  spékací  pásy  aglomerace  pro  pražení nebo slinování kovových rud   včetně  sirníkové  rudy  s  projektovanou  výrobní  kapacitou nad 150 t   aglomerátu denně pro železné rudy nebo koncentrát a nad 30 t aglomerátu   denně  pro  pražení rud mědi, olova nebo zinku nebo jakékoli zpracování   rud zlata a rtuti,

 

   c)  nístějové  pece s intenzifikací kyslíkem, kyslíkové konvertory nebo   elektrické  obloukové  pece,  pro  výrobu oceli s projektovanou výrobní   kapacitou nad 2,5 t/hod,

 

   d)  slévárny  železných  kovů  s projektovanou výrobní kapacitou nad 20   t/den,

 

   e)   výroba  nebo  tavení  neželezných  kovů  s  projektovanou  výrobní   kapacitou nad 20 t/den,

 

   f)  výroba  cementářského  slínku  v  rotačních  pecích s projektovanou   výrobní kapacitou nad 500 t/den.

 

   (2)   U   jmenovitě  určených  zdrojů  podle  odstavce  1  se  zjišťují   jednorázovým měřením

 

   a)  emise  kadmia  a  jeho  sloučenin vyjádřených jako kadmium, rtuti a   jejích   sloučenin  vyjádřených  jako  rtuť,  olova  a  jeho  sloučenin   vyjádřených jako olovo, arsenu a jeho sloučenin vyjádřených jako arsen,

 

   b)    emise    polychlorovaných   dibenzodioxinů   a   polychlorovaných   dibenzofuranů v rozsahu podle přílohy č. 1 k této vyhlášce; množství se   stanoví   jako   součet  ekvivalentních  množství  toxických  kongenerů   vypočtených  jako součin stanovené koncentrace individuálního toxického   kongeneru  a příslušného koeficientu ekvivalentu toxicity podle přílohy   č. 1 k této vyhlášce,

 

   c)  emise  polychlorovaných  bifenylů,  a  to  individuální kongenery v   rozsahu  přílohy  č.  1  k této vyhlášce; emise se vyjádří jako celková   hmotnost uvedených kongenerů,

 

   d)    emise    polycyklických    aromatických    uhlovodíků,    a    to   benzo(b)fluoranten,     benzo(a)pyren,     indenol    (1,2,3-c,d)pyren,   benzo(k)fluoranten.

 

   (3)  U  zdrojů  pro  výrobu  vápna,  cementu  a zpracování magnezitu se   provádí  kontinuální  měření  nebo jednorázové měření, aniž by tím bylo   dotčeno ustanovení odstavce 1 písm. f) a odstavce 2, takto

 

   a)  při  výpalu  vápna,  cementářského  slínku  a magnezitu se zjišťují   kontinuálním  měřením  emise  tuhých znečišťujících látek, oxidů dusíku   přepočtené  na oxid dusičitý a oxidu siřičitého u každé z těchto látek,   pokud  hmotnostní  tok  emise  znečišťující  látky vypočtený z emisního   limitu při maximálním projektovaném výkonu zdroje překračuje 15 kg/hod,

 

   b)  u  šachtových  pecí  s  vnitřním  topením  se zjišťují emise tuhých   znečišťujících  látek, oxidů dusíku přepočtené na oxid dusičitý a oxidu   siřičitého   jednorázovým   měřením   tak,  aby  byly  získány  hodnoty   hmotnostních toků emisí odpovídající celému zavážecímu cyklu,

 

   c) u mlecích zařízení a chladičů při výrobě vápna, cementu a zpracování   magnezitu  se zjišťuje kontinuálním měřením emise tuhých znečišťujících   látek, pokud hmotnostní tok emise překračuje 15 kg/hod.

 

   (4)  Jednorázové  měření  podle  odstavců 2 a 3 se provádí při obvyklém   provozním  výkonu  zdroje při prvním uvedení tohoto zdroje do provozu a   dále  jednou za 3 kalendářní roky nebo po každé záměně paliva, suroviny   nebo  druhu odpadu nad rámec schváleného provozního řádu nebo po každém   významném  a trvalém zásahu do konstrukce nebo vybavení zdroje, a to do   6 měsíců od vzniku jedné z výše uvedených skutečností.

 

§ 13

 

Měření  účinnosti  spalování,  množství  vypouštěných  látek a kontrolaspalinových cest u malých spalovacích zdrojů

 

   (1)  Účinnost  spalování  pro účely této vyhlášky se vypočte z komínové   ztráty,  přičemž  ostatní kotlové ztráty se nezapočítávají. Tato ztráta   je  vyhodnocována  softwarovým  vybavením měřicího systému z naměřených   veličin,   kterými   jsou  obsah  kyslíku,  teplota  spalin  a  teplota   spalovacího  vzduchu  měřených analyzátorem s elektrochemickými články.   Při  měření  těchto  veličin, včetně měření množství vypouštěného oxidu   uhelnatého, musí být provedena nejméně 3 dílčí měření, přičemž interval   mezi dílčími měřeními nesmí být kratší než 10 minut.

 

   (2) Měření veličin se provádí za těchto podmínek

 

   a)  měření je možno zahájit teprve v okamžiku, kdy je spalovací zdroj v   ustáleném  provozním  stavu, podle provozního předpisu výrobce nebo při   výstupní  teplotě  vody  teplovodního  spalovacího zdroje 80 +- 5 °C, a   vstupní  teplotě  vody  60  +-  5  °C; u tuhých paliv se měření provádí   nejdříve 30 minut po přiložení paliva,

 

   b) u spalovacích zdrojů s atmosférickými hořáky a přerušovači tahu musí   být  měřicí  místo  umístěno  v  přímé  části  kouřovodu ve vzdálenosti   rovnající  se  maximálně  dvěma  průměrům  kouřovodu  měřené  od  hrdla   spalovacího  zdroje,  případně  může  být měření veličin provedeno před   přerušovačem tahu,

 

   c)  u spalovacích zdrojů kategorie „C“ dle ČSN EN 483 se měření veličin   nutných  pro  výpočet  účinnosti  měřeného  spalovacího  zdroje provádí   originálními  měřicími  otvory. Nejsou-li měřicí otvory k dispozici, je   možno  měření  veličin provádět v ústí odvodu spalin a sání spalovacího   vzduchu.

 

   (3) Kontrola stavu spalinových cest se provádí podle ČSN 734201.

 

§ 14

 

Přípustná tmavost kouře

 

   Přípustná tmavost kouře a metody zjišťování tmavosti kouře jsou uvedeny   v příloze č. 3 k této vyhlášce.

 

§ 15

 

Rozsah  znalostí,  které  jsou  předpokladem  pro  vydání  rozhodnutí oautorizaci

 

   (1) Rozsah znalostí podle § 15 odst. 9 a 10 zákona podmiňujících vydání   autorizace Ministerstvem životního prostředí se prokazuje

 

   a)  předložením  dokladu  o vzdělání a doložením délky praxe žadatele o   autorizaci  nebo  jeho  odpovědného  zástupce, který bude autorizovanou   činnost vykonávat, v činnosti, která je předmětem žádosti o autorizaci,

 

   b)  zkouškou  před  zkušební  komisí  zřízenou  Ministerstvem životního   prostředí  ověřující  zejména  znalosti  právních předpisů upravujících   ochranu ovzduší a

 

   c)  dokladem  o  akreditaci  metody  nebo  postupu, pokud je akreditace   metody nebo postupu vyžadována.

 

   (2)  Termín  zkoušky  podle  odstavce  1  písm. b), rozsah požadovaných   znalostí  a  jednotný  zkušební  řád musí být žadatelům oznámen písemně   nejméně  14  dní  předem.  V  den  konání  zkoušky  oznámí komise ústně   žadateli výsledek zkoušky.

 

   (3)  V  případě  uložení  rozdílové zkoušky jako kompenzačního opatření   osobě  oprávněné  k  uznání odborné kvalifikace podle zákona o uznávání   odborné kvalifikace^5) se použijí ustanovení o zkoušce podle odstavce 1   písm. b) obdobně.

 

   (4)  V  případě  žádosti  o prodloužení platnosti autorizace podle § 15   odst.  12 zákona se znalosti prokazují namísto zkoušky podle odstavce 1   písm. b) předložením

 

   a)  nejméně  tří  protokolů o autorizovaném měření vydané autorizovanou   osobou v období od vydání stávající autorizace,

 

   b)  nejméně  dvou  rozptylových  studií vydaných autorizovanou osobou v   období od vydání stávající autorizace, nebo

 

   c)  nejméně  dvou  odborných  posudků  vydaných  autorizovanou osobou v   období od vydání stávající autorizace.

 

§ 16

 

Akreditované metody a postupy pro účely měření znečišťujících látek

 

   Metody  a postupy odběrů a stanovení znečišťujících látek a doplňkových   veličin,  pro než je vyžadováno osvědčení o akreditaci podle § 15 odst.   3 písm. f) zákona, jsou uvedeny v příloze č. 4 k této vyhlášce.

 

§ 17

 

Náležitosti žádosti o povolení a závazné stanovisko

 

   (1) Žádost o povolení a závazné stanovisko podle § 17 zákona obsahuje

 

   a)  jméno,  příjmení  a adresu, v případě právnické osoby název, právní   formu  a  sídlo  žadatele,  podpis  osoby  k tomu oprávněné v souladu s   výpisem   z   obchodního  rejstříku  (statutární  zástupce),  popřípadě   pověřené   k   jednání  na  základě  plné  moci  vystavené  statutárním   zástupcem, a dále IČ, bylo-li přiděleno,

 

   b)  údaje o dosavadních rozhodnutích příslušných správních orgánů podle   zákona  a  podle  jiných  právních  předpisů, které souvisí s předmětem   žádosti,

 

   c)  projektovou  dokumentaci nebo jinou obdobnou dokumentaci, kterou je   žadatel  povinen  předložit v rámci stavebního nebo jiného řízení podle   jiných právních předpisů^6), jež souvisí s předmětem žádosti,

 

   c)  projektovou  dokumentaci nebo jinou obdobnou dokumentaci, kterou je   žadatel  povinen  předložit v rámci stavebního nebo jiného řízení podle   jiných právních předpisů^7), jež souvisí s předmětem žádosti,

 

   d)  popis  zdroje,  výrobku nebo materiálu, který je předmětem žádosti,   včetně  uvedení identifikačního čísla provozovny, kde je zdroj umístěn,   pod kterým je provozovna vedena v registru emisí a zdrojů znečišťování,   pokud bylo přiděleno,

 

   e)  vyjádření  obce,  na  jejímž katastrálním území bude zdroj umístěn,   obec   pro  potřeby  svého  vyjádření  obdrží  od  žadatele  údaje  dle   předchozích písmen a) až d) v listinné a elektronické podobě.

 

   (2)  Žádost o závazné stanovisko podle § 17 odst. 1 písm. b) a povolení   podle  §  17  odst. 1 písm. c) a d) a odst. 2 písm. c) nebo f) zákona u   spalovny odpadu nebo zařízení pro spoluspalování odpadu dále obsahuje

 

   a)   údaje   dokládající,   že   spalovna   odpadu  nebo  zařízení  pro   spoluspalování  odpadu  jsou navrženy, vybaveny a budou provozovány pro   stanovené  kategorie  odpadů  způsobem,  který splňuje požadavky jiného   právního předpisu^2) a této vyhlášky,

 

   b)  údaje  o  využití  tepla  vznikajícího při procesech spalování nebo   spoluspalování,

 

   c) údaje o minimalizaci odpadů vznikajících při provozu spalovny odpadu   nebo zařízení pro spoluspalování odpadu co do množství a škodlivosti, a   kde je to vhodné, o jejich recyklaci,

 

   d)  postup  odstranění  odpadů vznikajících při provozu spalovny, které   nelze  recyklovat  a  nelze  zabránit  jejich  vzniku ani snížit jejich   množství v souladu s jiným právním předpisem^7),

 

   e)  vyjádření  vodoprávního  úřadu k odpadním vodám z čištění odpadních   plynů, pokud budou vznikat^8),

 

   f)  kategorie  a  druhy odpadů podle jiného právního předpisu^9), které   budou spalovány,

 

   g)  celkovou jmenovitou provozní kapacitu spalovny odpadu nebo zařízení   pro spoluspalování odpadu a

 

   h)  specifikaci postupu vzorkování a měření stanovených pro kontinuální   i  jednorázová  měření  emisí  všech  relevantních látek znečišťujících   ovzduší  a  vodu  a způsobu registrace, vyhodnocení a prezentace měření   umožňující ověření splnění stanovených emisních limitů.

 

   (3) Další náležitosti žádosti o závazné stanovisko a žádosti o povolení   jsou uvedeny v příloze č. 5 k této vyhlášce.

 

§ 18

 

Provozní evidence

 

   (1)  Provozovatelé  zvláště  velkých,  velkých a středních zdrojů vedou   průběžně  evidenci  o  provozu zdrojů, a to včetně dokladů umožňujících   prokázat  správnost  těchto údajů. V provozní evidenci se zaznamenávají   stálé  a  proměnné  údaje  podle přílohy č. 6 k této vyhlášce. Provozní   evidence  je  pro  případy  kontroly příslušným orgánem ochrany ovzduší   stále k dispozici v místě provozu zdroje.

 

   (2)   Provozovatelé   zvláště   velkých,  velkých  a  středních  zdrojů   zpracovávají  souhrnnou  provozní  evidenci  a předávají ji za uplynulý   kalendářní  rok  příslušným  orgánům  ochrany  ovzduší  prostřednictvím   integrovaného   systému   plnění   ohlašovacích  povinností  v  oblasti   životního  prostředí^10).  Seznam  údajů  souhrnné provozní evidence je   uveden v bodech 1. až 5. přílohy č. 7 k této vyhlášce.

 

§ 19

 

Provozní řád

 

   Provozovatelé  zdrojů  podle  § 11 odst. 2 zákona zpracovávají provozní   řád v rozsahu uvedeném v příloze č. 8 k této vyhlášce.

 

§ 20

 

Postup při hlášení havárie zdroje

 

   (1)  Hlášení  provozovatele  o havárii bezprostředně po jejím zjištění,   nejdéle  však  do  24 hodin, předané České inspekci životního prostředí   obsahuje

 

   a)  název zařízení a určení místa a času vzniku, a pokud je to známo, i   předpokládanou dobu trvání havárie,

 

   b) druh emisí znečišťujících látek a jejich pravděpodobné množství a

 

   c) opatření přijatá z hlediska ochrany ovzduší.

 

   (2)  Do  14  dnů  po  nahlášení  havárie podle odstavce 1 provozovatelé   vypracují  a  České  inspekci životního prostředí předají zprávu, která   vedle souhrnu všech dostupných podkladů pro stanovení množství uniklých   znečišťujících látek do ovzduší obsahuje

 

   a) název zařízení, u něhož došlo k havárii,

 

   b) časové údaje o vzniku a době trvání havárie,

 

   c) druh a množství emisí znečišťujících látek po dobu havárie,

 

   d) příčinu havárie,

 

   e)  přijatá  konkrétní  opatření  k  zamezení  vzniku  dalších  případů   havárií,

 

   f) časový údaj o hlášení havárie České inspekci životního prostředí.

 

   (3)   Provozovatel  poskytuje  na  vyžádání  České  inspekce  životního   prostředí  doplňující  údaje,  které  souvisejí  se  vznikem, průběhem,   zmáháním a s důsledky havárie.

 

§ 21

 

Přechodná ustanovení

 

   (1)  Požadavky na obsah provozního řádu podle této vyhlášky se vztahují   na  zdroje,  u  nichž je provozní řád schvalován až po nabytí účinnosti   této vyhlášky.

 

   (2)  Souhrnná  provozní evidence podle této vyhlášky se vykazuje poprvé   za rok 2009 v roce 2010.

 

 

   Zrušují se:

 

   1. Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 356/2002 Sb., kterou se   stanoví  seznam  znečišťujících  látek,  obecné  emisní  limity, způsob   předávání   zpráv   a   informací,   zjišťování  množství  vypouštěných   znečišťujících   látek,   tmavosti  kouře,  přípustné  míry  obtěžování   zápachem  a  intenzity  pachů,  podmínky  autorizace osob, požadavky na   vedení  provozní evidence zdrojů znečišťování ovzduší a podmínky jejich   uplatňování.

 

   2.  Vyhláška  č. 363/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 356/2002 Sb.,   kterou  se  stanoví  seznam znečišťujících látek, obecné emisní limity,   způsob  předávání  zpráv  a informací, zjišťování množství vypouštěných   znečišťujících   látek,   tmavosti  kouře,  přípustné  míry  obtěžování   zápachem  a  intenzity  pachů,  podmínky  autorizace osob, požadavky na   vedení  provozní evidence zdrojů znečišťování ovzduší a podmínky jejich   uplatňování.

 

   3.  Vyhláška  č. 570/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 356/2002 Sb.,   kterou  se  stanoví  seznam znečišťujících látek, obecné emisní limity,   způsob  předávání  zpráv  a informací, zjišťování množství vypouštěných   znečišťujících   látek,   tmavosti  kouře,  přípustné  míry  obtěžování   zápachem  a  intenzity  pachů,  podmínky  autorizace osob, požadavky na   vedení  provozní evidence zdrojů znečišťování ovzduší a podmínky jejich   uplatňování.

 

§ 23

 

Účinnost

 

   Tato vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem ode dne jejího vyhlášení.

 

   Ministr:

 

   doc. RNDr. Miko, Ph.D. v. r.

Příloha č. 1 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Obecné emisní limity pro vybrané znečišťující látky a jejich stanovené skupiny

Příloha: 205_2009_pr1.pdf

Příloha č. 2 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Emisní faktory

Příloha: 205_2009_pr2.pdf

Příloha č. 3 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Přípustná tmavost kouře

Příloha: 205_2009_pr3.pdf

Příloha č. 4 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Metody a postupy pro měření emisí, u kterých je vyžadováno osvědčení o akreditaci

Příloha: 205_2009_pr4.pdf

Příloha č. 5 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Náležitosti žádosti o povolení a závazné stanovisko

Příloha: 205_2009_pr5.pdf

Příloha č. 6 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Seznam údajů tvořících provozní evidenci

Příloha: 205_2009_pr6.pdf

Příloha č. 7 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Seznam údajů souhrnné provozní evidence zdrojů znečišťování ovzduší

Příloha: 205_2009_pr7.pdf

Příloha č. 8 k vyhlášce č. 205/2009 Sb.

Obsah provozního řádu

Příloha: 205_2009_pr8.pdf